středa 23. února 2011

K čemu jsou státní svátky

     Zdravím ze slunečného, leč mrazivého Washingtonu. Ano, z Washingtonu, protože jsem se do tohoto příšpěvku pustila "v práci." Čekám, až mi bude zadán další úkol, a pokud mi nebude brzy zadán, asi si pro něj dobrovolně půjdu, když už jsem tady, tak ať to za něco stojí.  Pro jistotu jsem se zeptala Natalie, která je vedoucí kanceláře, a ta řekla, že něco vymyslí.... takže se prozatím budu věnovat vám, svým věrným čtenářům. Mimochodem na pravé stránce je historická hádanka, kterou jsem se rozhodla oživit tento blog. Za týden vám řeknu správnou odpověď.
     Ale abych se zamyslela nad nadpisem dnešního příspěvku. uvedu vás do kontextu. V pondělí byl státní svátek. President's day. Pro nás to znamenalo, že odpadla škola. Ale pozor, nenechte klamat zdáním. Pondělní hodinu musíme hezky odpracovat dnes, tj. ve středu. To jsme si to mohli odsedět v pondělí...
     Jedinou výhodou, že máme hodinu až ve středu, je, že můžu pořádně udělat domácí úkol... Poslední tři domácí úkoly spočívaly v analýze vyjednávání. Správný vyjednavač se totiž než usedne k jednacímu stolu pořádně připraví. Nakreslí si mapu účstníků vyjednávání, čím podrobnější, tím lepší představu má o vztazích mezi jednotlivými aktéry. Pak si sepíše zájmy jednotlivých stran. (Pozor, nepleťme si je s pozicemi. Zájem je koupit orientální koberec. Pozice je, zaplatím jen tolik a tolik. Zájem jsou bezpečné hranice, nechat si Sínaj je pozice. Učebnicový příklad: dva návštěvníci knihovny se hádají: jeden chce mít otevřené okno, druhý ho chce zavřené. Přijde knihovnice a zeptá se jich: Proč? Jeden chce čerstvý vzduch, druhý nechce průvan. Knihovnice jde do vedlejší místnosti a otevře okno tam. Najednou máme i čerstvý vzduch a ani tu není průvan. Čerstvý vzduch je zájem, otevřené okno v této místnosti je pozice....) Už vidíte komplexnost takové analýzy? Teď přidejte různé možné bariéry při vyjednávání, ať už strukturální, strategické, psychologické, institucionální nebo kulturní a způsoby jak je překonat. A nakonec samozřejmě BATNA, což je anglická zkratka pro nejlepší alternativu k vyjednané dohodě... Čili, co uděláme, když se nedohodneme. Začneme střílet? Poženeme to k soudu? Je toho docela dost, na co je potřeba myslet za normálních okolností. Ale tento týden máme analyzovat Vídeňský kongres. Naštěstí zhuštěný do nějakých dvaceti stránek textu. Nechci si ani představovat, jak by to vypadalo, kdybychom se pokoušeli analyzovat všechna jednotlivá témata, o kterých bylo jednáno a všechny strany, protože na Vídeňském kongresu bylo 250 hlav států (což samozřejmě zahrnuje různé velkovévody a knížata).
     Tak jen přemýšlím, jak by asi vypadala mapa jednání ve Světové obchodní organizaci... No nic, doufám, že vás nenudím. Tohle bylo jenom, abych ukázala, že se kromě stáže, nakupování a chození do knihovny také něco učím.
 

čtvrtek 17. února 2011

Einstein

     Asi každá vesnice má svého podivína. I Fairfax. Je to pán, který vzhledem připomíná Einsteina. Potkala jsem ho v nedělli, když jsem si byla zaběhat v parku. Vydala jsem se zpět domů a on šel naproti mě. Pronesl poznámku na adresu nově upravené budovy a tak jsem odpověděla, že nejsem místní, takže nevím, jak to vypadalo předtím. Zeptal se, jestli jsem ze Střední Evropy. To překvapí samo o sobě, protože za poslední dva týdny se mě dva lidé ptali, jestli jsem Ruska. Nemám jim to za zlé, jsem si vědoma určitého genetického dědictví po svém Dali jsme se do hovoru. Dozvěděla jsem se, že kdysi pracoval pro prezidenta Clintona, studoval na Georgetownu psychologii a Zahraniční službu... a tak různě.
     Dneska jsem ho potkala znovu, na zastávce autobusu. Znovu se pokusil vyslovit mé jméno správně, ale nakonec zůstal u Katrina. Většinou říkám, že se jmenuji "Katrina", což je zhruba výsledek když vyslovíte Kateřina bez ř a přidáte anglický přízvuk. Je to jednodušší a nekomplikuje to situaci.
     Háčku a čárky ve jméně jsem se prozatím zbavila. Ne že bych se za ně styděla, ale většina počítačových systémů s tím tady má problém a lidé to tak jako tak nevysloví. Ani na vízu je nemám. Jak říkají rodiče, nemohli tehdy tušit, že nastane elektronický věk.
     Ještě další věc stojí za zmínku. Dneska je 17. února. Mám narozeniny a od rána je to velmi příjemný den. Dostala dárek od spolubydlících - Clacyho knížku Executive orders. Je to můj oblíbený román, dokonce natolik, že jsme na něj s Jančou minulý semestr psaly seminární práci do geopolitiky. Tak teď mám i vlastní anglický výtisk. Dort prý nestihly, tak jsem dostala velkou krabici zmrzliny.
     Vydala jsem se do obchodu s výtvarnými potřebami. Někteří Američné rádi tvoří, je to poznat, protože je to obchod velký možná jako nějaké středně velké Tesco. Chtěla jsem si koupit kaligrafické pero, na což jsem se těšila už z domu. Přistoupila ke mně paní a věnovala mi slevový kupon, že má jeden na víc. Poděkovala jsem a chvíli jsem nechápavě zírala, jak sballila dítě a vyrazila z obchodu. Vybrala jsem si sadu na bombičky s několika velikostmi špiček. Zmíněný kupón snížil cenu z 16 dolarů na 9,40. Jak jinak to můžu chápat než dárek z nebe?
      To mě vede ještě k další myšlence... Už jsem vám psala, jací jsou Američané? Pokud ne, tak vězte, že jsou nesmírně milí. V obchodě se na vás usmívají, pošťáci taky a dokonce i řidiči autobusu. A jak už kdosi přede mnou podotkl, nezdá se, že by to hráli. Všímám si vlajek na domech a koncert, na kterém jsem byla před týdnem, zahajovali americkou hymnou. Nic z toho na mě nepůsobí jako fašismus (jak jsem některé Čechy slyšela říkat), spíš jako to, že mají svoji zemi rádi. Já se jim nedivím, mně se tu líbí a taky si myslím, že určitým způsobem mají být na co hrdí. A zatím nezažili nic, co by je přesvědčilo, že tomu tak není.
      Dokonce i štědrost tady dostává nový rozměr. Ne že bych nevěděla, že Američané jsou jedni z nejštědřejších dárců, co se misie týče. Ale Spojené státy nejsou země, kde by vláda vyplácela moc peněz na sociální dávky nebo vybírala daně tak vysoké, jako u nás. Přesto mě překvapuje množství krásně upravených parků s průlezkami pro děti nebo různé nadace a dobročinné organizace. Minulý týden jsem se zúčastnila konference o protiraketové obraně v budově Heritage Foundation. Je to nadace, jak je poznat z názvu a je to jeden z nejvlivnějších konzervativních think tanků (to jest organizace, která soustřeďuje odborníky na různá témata a ti pak publikují články na toto téma a komentují dění v médiích. Někdy se dokonce dostanou až do administrativy). Podle budovy soudě, má tato nadace dostatek dárců.
     Kvalita řečníků na konferenci byla vysoká. Dva bývalí generálové, jeden sloužil jako vrchní velitel snad na Okinawě, kde sloužil druhý, už si nevzpomíénám. Bývalý ředitel Izraelské agentury pro protiraketovou obranu ukazoval, kam doletí nejnovější íránské rakety. Věřte mi, bylo to o hodně dál, než jen do Izraele. Ve skutečnosti dnes už doletí někam mezi Vídeň a Varšavu.... Vždycky jsem říkala, že ten radar v Brdech by se hodil.
     Ale to už jsem skutečně daleko. Ještě dodám, že dneska je tu krásně slunečno a ven se dá jen tak, bez kabátu. Přeji všem čtenářům hezký víkend.

středa 16. února 2011

Stáž

     Zdravím všechny čtenáře. Důvod mojí odmlky je dvojí, vlastně trojí. Dva dny v týdnu teď trávím v práci. Tedy na stáži, ale my tomu říkáme práce a pokoušíme se u toho pracovat. :-)
     Do toho jsem dokončovala zakázku, jeden překlad pro nejmenovanou organizaci, za což mi kynula jistá finanční doměna, což jistě uznáte, že má své nepochybné výhody.
     Za třetí Christian selhal. Už několik dní nám nejde internet. Naše oblíbená teorie praví, že pravděpodobně neplatil za připojení. Pro nás to samozřejmě znamená nevýhodu, protože musíme nyní častěji vyhledávat nejbližší Starbucks, což pro některé z nás (že Jani) je zátěž, když jste milovníky dobré kávy. Já volím veřejnou knihovnu. A kdo mě dobře zná, tak moje závislost na knížkách se téměř rovná závislosti jiných na kávě. Ale knihovna má velkou nevýhodu pro ty, kteří chtějí skypovat s rodinou nebo s přáteli. Všude visí velké nápisy o tom, jak je třeba být potichu. A tak jsem včera jsem strávila hodinu před vyučováním v kuchyňce na fakultě a přes skype radila sestřejak se připojit na elektronické zdroje Masarykovy univerzity, s notebookem na kolenou a postupně zaujímajíc různé vhodné a zároveň důstojné polohy, což byl skoro nemožný úkol vzhledem ke společenské sukni a podpatkům. Na mikrovlnku jsem ho položit nemohla, protože tam se začal ztrácet signál... Jak mi v tomto ohledu schází naše knihovna na FSS, kde nechali postavit telefonní budku... Není v ní telefon, ale slouží všem, kteří by jinak po zazvonění mobilu sprintovali z knihovny, aby mohli hovořit s osobou na druhém konci. Ať žijí inovativní knihovníci.
     Ale abych se vrátila ke svojí stáži. Moje "pracovní" povinnosti se různí. Od krátkého výzkumu o prioritách Litevského předsednictví OBSE, přes zjišťování vhodných hotelů pro cestování do Prahy a zkoumání menu pražských hotelů za účelem zjištění cenových relací pro odhad cen na chystanou konferenci, až po četbu článků do připravované monografie na téma Střední Evropa - USA.
      To by bylo asi pro dnešek všechno. Mějte se hezky a užívejte si únor.

úterý 8. února 2011

Love your neighbor

Vchod do našeho domu.
     Výše zmíněný nadpis říká: Miluj svého souseda. V biblické řeči to znamená miluj svého bližního. Co si budeme namlouvat, někdy je to těžké. Myslím, že o sousedech jsem ještě nepsala. Byldíme v bytech ze 70. let, stavby jsou pravděpodobně ze sádrokartonu.
Náš dům. Byt je v prvním patře a jsou to všechna 4 okna zleva.

     To znamená, že slyšíme, co se děje v okolních bytech. Maminka vedle nás někdy ztrácí nervy se svým dítětem. Ti, co bydlí nad námi, nám soustavně skřípou nad hlavou. Netuším, kde bydlí ten člověk, kterého často slyšíme kolem půlnoci, jak začíná cvičit na elektrickou kytaru. V sobotu, pravděpodobně v bytě vedle nás, se schází větší skupna lidí, aby sledovala zápas. Typuji to na fotbal, ten náš, evropský. To všechno se jakž takž dá. Tedy až na to dupání uprostěd noci, někdy i ve dvě ráno.
     Ale včerejší noc byla unikum. Je těžké určit, odkud některé zvuky jdou, nicméně někde v okolí, buď u nás v budově, nebo vedle, si někdo začal pouštět hudbu. Jelikož nejsem fanda do tvrdé muziky, netuším, co je to za styl. Typuji hardrock nebo metal. Hodně rytmu a zpěvák ječí do mikrofonu. Ať si to poslouchají, když se jim to líbí, ale nemusí s tím otravovat své okolí v jednu ráno. V ten okamžik jsem skutečně litovala, že nemám americký telefon, protože bych okamžitě zavolala policii. Bližní nebližní. Chvíli jsem se pokoušela hudbu přehlušit audioknížkou, kterou jsem si pouštěla na mobilu - mimochodem velmi kvalitní autor, C. S. Lewis a jeho klasika Mere Christianity - ale pak jsem ze zoufalství vstala, abych zavřela okno. Ovšem manévr se nepovedl stoprocentě a nějakým záhadným způsobem jsme se zapletla do šňůry od sluchátek a jedno jsem utrhla. Je to druhý nejkurióznější způsob, jakým jsem přišla o sluchátko. Myslím, že to před lety ustřižené vinohradskými nůžkami při vinobraní pořád ještě vede.
     Ovšem ne všichni sousedi jsou zlí. Jeden se jmenuje Christian a máme ho nesmírně rády, i když jsme ho ještě neviděly. Nebo možná ano, ale nepoznali bychom ho. Má totiž nezabezpečenou wi-fi síť.
Zátiší s knihami. Nemusíme je přečíst všechny. Jen skoro všechny.

čtvrtek 3. února 2011

Pro všechny z AC Hustopeče

     Tohle je příspěvek, který se chystám psát už dlouho. A měla jsem ho napsat dřív. Je totiž pro moji největší fandovskou základnu - bratry a sestry ze sboru Apoštolské církve v Hustopečích. Ty tímto zdravím a děkuji za všechny ty hezké e-maily, které jsem za poslední dva týdny dostala. Taky chci poděkovat za všechnu podporu před odjezdem i za všechny modlitby.
     Ptáte se, jestli chodím někam do sboru. Ano. Pravidelně navštěvuji Fairfax Community Church, je to sbor, kam mě vzali Matt a Jana. Jsou to dobří známí Scotta Brookinse, ovšem nikdo se s ním neviděli! Ale podporují jeho práci v Africe.
     FCC je velký sbor, asi dva tisíce lidí, takže se v máločem podobá našemu :-). Bohoslužby jsou kratší a hudba je hlasitější :-) ale je taková, že se u ní dá zpívat, což oceňuji. Nejlepší součástí bohoslužeb, aspoň pro mě, je kázání. Káže pastor Rod. Jeho kázání jsou k věci, systematická. Tak mi to i vyhovuje. Jsou inspirující a bliblická. Důrazem série kázání bylo, jak se z konzumenta stát producentem. Proto byla prodchnutá výzvami k tomu, aby se lidé zapojili do služeb, které sbor má. Aby se také zapojili do dobrovolnických činností, které mají za úkol pomáhat lidem a ukazovat tak Kristovu lásku navenek.
     Sbor jako celek se rozhodl za rok 2011 přislíbit 50.000 hodin práce pro své okolí. Ať už je to pomoc při doučování dětí z problematických rodin, poradna pro náctileté matky, azylové centrum, ale i práce pro něco společného se spravedlností. A to prosím mimo služby ve sboru. Pastor Rod zmínil, že tady v okolí Washingtonu je čas cennější než peníze. Proto povzbuzuje členy, aby své hodiny odpracované při dobrovolnické práci evidovaly na stránkách sboru... Prý kdybychom se ptali, co udělali s penězmi, které byly vybrané na sbírkách, nespokojili bychom se s tím, že je to soukromá věc a že to není důležité vést v evidenci... Je to zajímavá myšlenka.
     Myslím na vás, zvlášť na zítřek, a je mi taky smunto spolu s vámi.   

Tento týden - pro maminku

     Jestli si u něčeho uvědomuji, že čas rychle letí,  tak jsou to právě příspěvky na blogu. Podívám se na ně a zjistím, že už je to dávno, co jsem nějaký napsala. Navíc, když mi bylo šetrně naznačeno, že moje milovaná maminka postrádá další příspěvek. Mami, zdravím a omlouvám se, že ne vždycky dodávám nejčerstvější informace, ale někdy se mi zdá, že jsem tu odjakživa a život si jde takovým svižným tempem, že mám pocit, že není co psát. Nicméně novinky se najdou.
     Tak například mám stáž. Přiznám se, že se docela těším. Stáž je zvláštní stádium v životě člověka. Několikrát jsem si za poslední dny vzpomněla na své spolužáky Wallase, Pepu a Peťu Baucha, jak sedí na jevišti při septimánském představení na akademii na Gymplu. Byla to scénka, kde seděli jako tři milionáři a povídali si o tom, jak byl jejich život za mlada těžký. A myslím, že to byl Pepa, který říkal něco jako: Jo to mi to měli hodně zlý, vstávali jsme hodinu předtím, než jsme chodili spát, abychom šli do práce a platili jsme mlynáři za to, že u něj můžeme pracovat... Tak nějak se cítím já. Ne doslova, ale vzhledem k tomu, že tato stáž je neplacená a já ještě platím nehorázně drahé Washingtonské metro, abych mohla dobrovolně pracovat... Ale věřím, že to bude stát za to a že se mi podaří v praxi uplatnit své ve škole nabité vědomosti. A taky že to bude užitečná položka na životopisu.
     Organizace se jmenuje něco jako Centrum pro analýzu střední Evropy (CEPA). Klidně si to můžete vygooglovat, ale je to anglicky... Mé povinnosti, prý, budou částečně spočívat ve výzkumu a částečně při logistickém zajišťování akcí pořádaných CEPou. Nastupuji příští středu a pracovat budu středy a čtvrtky.
     Taky plánujeme návštěvu Bílého domu. Někdy během jarních prázdnin. Ale potřebujeme k tomu požádat české velvyslanectví, aby požádalo Bílý dům... Snad to vyjde.
     A pro všechny, co se báli, že nás odvane sněhová bouře: Jsme pořád na tom samém místě. Zdá se, že počasí se rozhodlo nám dát pauzu po minulotýdenní vánici. Ta byla v okolí Washingtonu fakt zlá. Někteří lidé se dostávali z práce až dvanáct hodin. Stromy praskaly pod tíhou velmi mokrého a těžkého sněhu. Ale dnes i včera bylo skutečně hezky. Abych citovala Douglase Adamse: Nepropadejte panice.
     A pro všechny, co je zajímá, o čem se to vlastně učíme, tak například dneska jsme stihli pokrýt dvě stě let dějin amerických tajných služeb. Bylo zajímavé číst o některých událostech a některých prezidentech, o špionech, špionážních letadlech a satelitech. Rozhodla jsem se také si doplnit znalosti o českých zahraničních službách a budu o nich psát seminární práci. Budu je srovnávat s izraelskými. Je to dva v jednom.
     A na pondělí mám domácí úkol, který je zatím nejzajímavější, které jsem tu dělala. V podnělí budeme vyjednávat, takže jsme dostali připravené situace. Jsem náměstkyně ministra zahraniční státu Veritas. Z naší chemičky unikl plyn, který zamořil zemědělskou oblast státu Pulchra. Já to mám vyřídit. Jsme ochotni zaplatit škody, ale chceme tak učinit za spravedlivou cenu. Mám zaručit, že naše standardy nebudou zpochybněny. Navíc v Pulchře budou za měsíc prezidentské volby a prezident slíbil spravedlivé odškodění. Politici zároveň tuto situaci využívají ke zviditelnění, takže nás obviňují z výroby chemických zbraní... Co je horší chemikálie z té továrny se mají vyvážet do USA, čeká se jen na dovozní povolení, Když povolíme inspekce, máme strach z průmyslové špionáže, když nepovolíme tak si o nás bude svět myslet, že vyrábíme chemické zbraně. To je scénář jako z reálného života. A nevím, co můj protějšek zamýšlí. Nevím jaké má instrukce.
     Takže teď budeme do praxe uvádět to, co jsme se učili minulé tři týdny na případové studii o vyjednávání se Severní Koreou v roce 1994. Knížka uvádí, že je to případ úspěšného vyjednávání (byla vydaná kolem roku 2001). No nevím, nevím. Cílem bylo zabránit Severní Koreji v tom, aby pokračovala v jaderném programu...